Dědička ohně

Po dočtení Půlnoční koruny jsem se stále zatajeným dechem skočila po dalším dílu. Avšak po prvních 100 stránkách přišlo jedno velké zklamání. Děj byl zdlouhavý, bez akce a... nudný. Samozřejmě jsem si zamilovala Jeřába. Sem tam se s ním děj dostal na menší kopeček, ale na konci kapitoly zase spadl dolů. Měla jsem co dělat, abych se donutila číst dál. Hlavní hrdinka si stále stěžovala na ono a tamto, furt se litovala a ztratila veškeré seběvědomí. V každé kapitole zaznělo, jak všechny zklamala a jaké působí ostatním utrpení. Spisovatelka si asi neuvědomila, že utrpení způsobuje čtenářům. Kapitoly s Manon mě bavily nejvíce. Čarodějnici jsem si oblíbila během chvilky. Jsem zvědavá, jak její příběh bude pokračovat.

Nejvíce mě bavily flashbacky. Dozvěděli jsme se trochu více z Celaeniny minulosti a to bylo příjemné.

Na nějaké straně 330 jsem se zase zaradovala, když se konečně dělo něco pořádného. Celaena se konečně vzchopila a stala se z ní královna, na kterou jsem čekala celý díl.

No a ten konec?

Dokonalý.

Opět se objevil talent spisovatelky, který jsem si zamilovala.

Takže ve konečné fázi se na další díl nemůžu dočkat!