Spřízněná duše
Nikdy jsem nikoho nemilovala. S nikým jsem nechodila. Dokonce jsem neměla ani svoji 'crush'. Ale v hlavě se mi tvoří představa lásky, kterou bych chtěla zažít.
Zamilování...
...zamilovat bych se chtěla buď okamžitě nebo hodně pomalu.
...okamžitě...
...představte si, že jdete mezi lidi. Na procházku po městě, do parku, do knihovny, do obchodu, prostě kamkoliv. Jdete a nevšímáte si ostatních. Možná máte sluchátka v uších a jste ve svém vlastním světě. Nebo jdete s přáteli a bavíte se, smějete se.
A pak zvednete hlavu, zadíváte se před sebe a uvidíte ho/ji. Zatají se Vám dech, srdce se rozbuší a Vy prostě cítíte, že se vaše duše poznali.
...pomalu...
...představte si, že nastoupíte do nové práce nebo do nové školy. Máte prostě kolem sebe nové lidi, které budete potkávat pomalu každý den. A mezi nimi bude on/ona. Může to být muž/žena, který/á bude třeba sebestředný/á. Nebo klasický/á lamač/ka srdcí, který/á se Vám naprosto hnusý. Ale stejnak ho/ji budete muset vídat. Po prvních pár týdnech nebo měsících příjde moment, kdy Vás poprvé rozesměje. Po nějakém dalším uplynulém čase bude na programu nějaká akce s ostatními lidmi. Třeba půjdete všichni na nějakou pracovní/školní akci nebo se domluvíte, že půjdete jako parta do hospody nebo do divadla nebo na koncert. Mezi těmi všemi lidmi bude i ten/ta dotyčný/á, které/mu později svěříte své srdce.
Na té akci se začnete více poznávat. A Vy si uvědomíte, že ten člověk, přes všechny své chyby díky nímž jste ho/ji poprvé odsuzovali, je někdo naprosto úžasný.
Najednou, aniž by jste si to uvědomili, se Vaše srdce začne pomalu otevírat, a než se nadějete, bude dotyčný/á v něm. Ve Vašem srdci. Ve Vaší mysli.
Touha...
...pár dní na to půjdete například pro něco do obchodu či na procházku a v tom ho/ji uvidíte. Pozdravíte se, začnete se přátelsky bavit a jeden z Vás tomu druhému nabídne procházku nebo že Vás doprovodí domů. A tak jdete a bavíte se. Smějete se. Vaše srdce šílý. Vaše prsty Vás svrbý, jak moc se chcete toho druhého dotknout. Buď ho/ji pozvete k sobě pod slibem kávy či čaje. A nebo se to stane už u vchodových dvěří, když se chcete rozloučit. Popřípadě až u Vás v bytě, kde s úsměvem na rtech popíjíte kávu a povídáte si...
... a svět se z ničeho nic zastaví.
Není tam nic než oči toho druhého. Nemůžete odtrhnout zrak. Je to skoro fyzicky nemožné. Najednou ucítíte, jak Vás něco přitahuje blíže a blíže k tomu druhému, dokavaď se Vaše rty nestřetnou.
Buď Vás ta šílená touha rovnou odnese do ložnice, kde se odevzdáte jeden druhému nebo poté, co se od sebe silou vůle odtrhnete, spolu teprve začnete chodit a pořádně poznávat toho druhého.
Takže tohle je moje představa lásky. Kdy se jeden druhému odevzdáte nejenom po fyzické stránce, ale i mentální. Sdílíte spolu ty nejtemnější myšlenky a ty nejsvětlejší okamžiky. A i kdyby jste se tomu vztahu chtěli vyhnout či ho tajit, bude to neodvratitelné.
Ta šílená láska, kdy na Vás ten druhý kouká jako by neviděl nic jiného.
Kdy Vás bude fyzicky bolet doba, kdy se toho druhého nebudete moct dotýkat.
Kdy budete pro toho druhého celý svět, ať se tomu snaží zabránit jak moc chce.
Kdy, i když se budete od sebe držet dál, lidé to poznají. Protože se Vám při pohledu na toho druhého rozzáří oči způsobem, který uvidí i slepý.
Kdy plamínky Vašich duší spolu utvoří plamen...
Nazývejte mne romantikem nebo člověkem s příliš bujnou fantazií, ale podle mého názoru by takto pravá láska měla vypadat.
